JAKO NA DLANI – Karel Kratochvíl, režisér MáMě
Karel absolvoval herectví na KALD DAMU. Hraje v Minoru a vede vlastní divadlo Krutý krtek, které má odvážnou a aktuální dramaturgii. U nás vytvořil inscenaci pro nejmenší diváky – MáMě.
Divadlo pro nejmenší diváky má různá specifika. Čím je ta práce jiná konkrétně pro tebe?
Asi v tom divadelním čase. Když se vytváří inscenace, která má příběh – tedy postavy odněkud někam jdou – tak vzniká nějaký umělý čas. Kdežto u takhle malých dětí, které nevnímají příběh, zápletku nebo postavu, je ten čas jenom jeden. A to je teď. Nelze se spoléhat na to, že před pěti minutami jsem jim něco ukázal, nebo že očekávají, že se za minutu něco stane. Je to jenom teď. Ta intenzita zkondenzovaná do toho společného sdíleného okamžiku, je unikátní. Je to úplně ten nejbezprostřednější rytmus, který existuje. Teď, teď, teď.
Na základě čeho ses rozhodl pro výpravu MáMě oslovit scénografku Petru Vlachynskou?
Chtěl jsem vybudovat nějaký bezpečný prostor, něco kulatého, měkkého. A když jsem přemýšlel, s kým mám tenhle pocit evokovaný, tak mě napadla ona. Peťa je člověk do dialogu, někdo, kdo úplně skvostně a umělecky po svém dokázal tady ten můj první výkop zpracovat.
V dětství jsi byl dismanče (člen Dismanova rozhlasového dětského souboru). Zajímá mě, jestli to, co tě tam naučili, prošlo nějakou proměnou nebo dokonce vyvrácením nebo jsou to kořeny, ze kterých čerpáš dodnes?
To byly tak formativní zážitky, že ani nejsem schopen říct, jaké by to bylo, kdybych tam nechodil. Jsem si jistý, že ve mně zůstal vztah ke slovu. I v každé práci, kterou dělám, je pro mě na začátku vždycky slovo. Ten dismaňák to ve mě probudil a zkultivoval. Byl to strašně krásný iniciační moment, který mám spojený jen se samými krásnými zážitky.
V názvu tvého divadla Krutý krtek je podtitul ,,společensky užitečné divadlo.“ Co to pro tebe znamená? Je to něco, co skutečně na reprízách zažíváš anebo je to spíš něco, čemu chceš věřit?
Zrovna jsem ve fázi, kdy o tom sám přemýšlím, když pár set kilometrů od nás je válka a do čela Evropy se dostávají radikálové. Takže budu mluvit v minulosti. Vnímal jsem to tak, že každé divadlo je skvělé a je jedno, jestli je společensky angažované. Divadlo je prostě místem setkání a to je pro mě to nejdůležitější. Tím podtitulem jsem chtěl říct, že na té škále možností se chci orientovat na něco, co souvisí se společností. Ať už volbou témat nebo tak, že se do průběhu představení zapojí diváci. Měl jsem dojem, že divadlo má sílu upozorňovat na věci, na které se zapomíná.
Je něco co na divadle nesneseš? A je naopak něco, čím tě divadlo okouzlilo na začátku a je to tam pořád jako ta jiskra, která nevyhasíná?
Nedělá mi moc dobře vysoký ženský soprán na opeře. A úplně nejradši mám ty začátky. To, kdy se sejdou diváci, sednou si, už se ozve třetí zvonění, pomalu se zhasíná hlediště a najednou to ztichne a je tam ten moment – tak pojďte. Pojďte vy, herci, pojďte vy, diváci. Je tam ten moment společného těšení na to, co se teď stane.
