V současné době se podílí na těchto inscenacích:
Pocházím z malé vesničky na jižní Moravě a již od dětství jsem tíhnul k divadlu a filmu. Pokaždé, když do školky nebo do školy přijeli herci s nějakým představením, byl jsem jimi fascinován a ve skrytu duše jsem si přál být na jejich místě na jevišti. Nicméně moje cesta se ubírala trochu jiným směrem, vystudoval jsem nejprve knihovnictví a archivnictví v Brně. Během základní a střední školy jsem byl členem ochotnických souborů, například Divadelní studio V, kde jsem přičichnul k hraní pro děti a k loutkám. Herectví tak hrálo v mém životě čím dál důležitější roli. Navštěvoval jsem různé herecké workshopy. Touha po divadle nakonec zvítězila a vystudoval jsem Vyšší odbornou školu hereckou v Praze. Tento moment byl pro mě velkým zlomem. Potkal jsem řadu lidí, rozšířil jsem si povědomí a znalosti o divadle a dospěl jsem k názoru, že mě divadelní prkna a publikum nabíjí, a že být hercem je ta pravá profese, kterou chci v životě dělat. V současné době působím v pražském Divadle Debut a v Divadle Lampion.
Vyrostl jsem na Večerníčcích – hlavně na Spejblovi a Hurvínkovi nebo mými velkými oblíbenci byli Pat a Mat. Fascinovalo mě umění dát loutce život, charakter, hlas, pohyb, emoce, jméno. Často jsme v dětství jezdili do brněnského Divadla Radost, kde jsem mohl loutky konečně vidět i naživo. V dětství jsem si velmi oblíbil komiksy a moje tajná zábava byla, že jsem si postavičky z komiksů „oživl“ a hrál jsem si na animovaný film. Každé postavičce jsem dal hlas, pustil jsem si k tomu hudbu, dělal tam dramatické pauzy a napětí. Dle mého názoru je to podobné i s loutkami. Být v pozici toho vůdce mě velmi baví. Možná to souvisí i s mojí zálibou v dabingu a natáčení filmů.
Někdo si může říct, že hrát pro děti je to nejjednodušší divadlo. Opak je pravdou. Děti jsou to nejkritičtější publikum a nelze je nijak ošidit. Velice rychle vám, jako herci, dají vědět, zda je dané představení baví, či ne. Oceňuji na dětech jejich bezprostřednost a upřímnost. Malé děti ještě často nejsou schopni kalkulovat a řeknou věci tak, jak cítí. Pokud si s nimi hrajete tou správnou cestou, dokážete je vtáhnout do dění na jevišti a po představení vidíte, jak odcházejí nadšení s rozzářenýma očičkama, je to pro herce ta největší odměna a motivace.
Od dětství mě vždycky v pohádkách více bavily záporné či nějakým způsobem psychicky labilní postavy. Připadaly mi více zajímavější a přemýšlel jsem nad tím, jak bych tu a tamtu postavu ztvárnil já. Fascinoval mě například čaroděj Rumburak v Arabele – jeho moc, kouzelný prsten, cestovní plášť. Pokud by se někdy Arabela převáděla na jeviště, na konkurz na roli Rumburaka se ihned přihlásím (smích).
Nejbližší inscenace:
